Protože se postava hastrmana vyskytuje v kroměřížských pověstech, chtěli jsme zjistit, kde bychom ho u nás mohli hledat. Ideální podmínky pro jeho výskyt jsou, jak jsme zjistili, v Přírodním parku Záhlinické rybníky. Kromě poklidných a rybnatých vodních ploch jsou zde také hlavaté vrby, na nichž prý vodníci rádi sedávají za svitu měsíce. Sice se nám žádný hastrman neukázal, ale protože je to bytost nadpřirozená, dokáže se proměňovat v různé živočichy, kteří v místních rybnících běžně žijí – a těch jsme viděli skutečně mnoho. Možná vzal hastrman na sebe podobu skokana, kterého jsme zahlédli u břehu, nebo ledňáčka, který před námi přelétl, možná se mohl proměnit i se svou vodnicí v labuť, protože jeden takový pár k nám připlul až téměř na dosah ruky. Protože jsme při své výpravě zachránili před jistou smrtí pod koly houfů projíždějících cyklistů spoustu drobných živočichů, asi ten náš hastrman pochopil, že jsme sem přišli s dobrými úmysly, a tak se nám za naše skutky odvděčoval pěknými zážitky.
Pokud bychom se měli vyjádřit k otázce, zda je kroměřížský vodník zlý či dobrý, asi bychom se nerozpakovali o něm potvrdit to druhé – že je to dobrák, který se poctivě stará o všechno živé, co zde přebývá. A až z lesů a okolí rybníků zmizí davy lidských návštěvníků, teprve potom, až ho nemůže spatřit žádné všetečné oko, na sebe bere svou hastrmanskou podobu, vyhoupne se na svou oblíbenou vrbu a poslouchá třeba místní žabí orchestr.
Zpáteční cestu jsme si zpestřili vyprávěními, a tak nám uběhla velmi rychle. Než jsme se nadáli, byli jsme zpět na místě srazu a rodiče byli určitě velmi potěšení, že jsme byli na minutu přesní. Tahle výprava prostě neměla vůbec žádnou chybu.