Vlčata a benjamínci hlásí. Úterý 27. 7. se na naše táborníky usmálo přes kapičky nočního deště. Čekala nás výprava po mlýnech, které se nachází na říčce Bystřici. Ráno jsme se však museli nejprve pořádně rozcvičit, abychom cestu zvládli. Na rozcvičce se nám nejvíce líbila hra na vlka a ovečky. Cesta k mlýnům vedla přes mokré stráně na břehu Bystřice, ale víc než voda nás zajímaly lesní plody, které měly vskutku výbornou chuť: takové maliny nám doma na zahradách opravdu nerostou. Mnohem obtížnější úseky však následovaly potom: strmé cestičky byly vystlané obnaženými kořeny stromů a úlomky břidlice, která se v tomto kraji i těží. Pod Malým Rabštejnem jsme si dali oběd (obyčejný chléb se salámem je na tak namáhavé pouti výtečný) a zase jsme pokračovali dále za naším cílem. U Magdalenského mlýna jsme byli zklamaní, protože ležel už ve vojenském prostoru, takže jsme si jej nemohli prohlédnout. Zato na Panském mlýnu se už na nás usmálo štěstí. Seznámili jsme se zde s lidmi, kteří zde dokonce již od 50. let bydlí či chataři. Ukázali nám starý a již neužívaný náhon, který ještě po válce sloužil k výrobě elektřiny: dodnes je v něm usazen kámen s letopočtem 1777. Samotná současná budova mlýna (stále stojící, byť neužívaná ke svému účelu) byla vystavěna v roce 1818 a ještě po druhé světové válce byla krátce používána, ale její poslední majitel a správce, nějaký pan Kadič, odešel s nástupem kolektivizace. Pamětníci nám dokonce ukázali staré fotografie zachycující mlýn i jeho dávné obyvatele. Protože nám večer před výpavou přečetl Radek strašidelnou pověst o mlýnu poblíž Rataj, byli naše zážitky z Panského mlýna o to intenzivnější. Vyfotili jsme se pak ještě u zbytků mlýnských kamenů a vydali se zpět. Abychom si zpáteční cestu zpestřili, přebrodili jsme Bystřici a vyzkoušeli si jinou pěšinku, která je od té turistické přeci jen odlišná. Věřte nám, že v hokém dni je brodění studenou vodou potoka opravdu příjemným osvěžením. Na závěr dne nám pak ještě Radek připravil stromolezení, tentokrát na pravém provazovém žebříku, samozřejmě s jištěním. Pro některé z nás byla dřina dostat se po namáhavé výpravě až do koruny stromu, ale zvládli jsme to všichni. Na tenhle den jen tak nezapomeneme.
I Světlušky zahájily svůj středeční den výpravou. Sbalily jsme si svačiny a vyrazily na cestu kolem proudícího Domašovského potoka. Za potřeby mapy jsme našly jeden ze dvou cílů. Prvním z nich byl vrt v hlubokém kmeni, ve kterém při úplném tichu bublala voda s obsahem CO2. Druhou zástavkou byl gejzír, který jsme ze začátku nemohly najít, ale díky skvělé týmové práci a pomocí mapy jsme dorazily na správné místo. Nejvíce nás zaujal svou netypickou, oranžovou barvou. Při hledání místa na svačinu jsme narazily na další vrt, který hučel a byl hluboký přes metr a půl. Hned vedle něj jsme pojedly, odpočinuly si a vyrazily dál. Při cestě zpátky jsme bloudily hlubokou trávou. Po návratu na tábořiště jsme si na chvíli odpočinuly a následně jsme se vrhly na stavění hráze. Den jsme zakončily pletením turbánků a spaním pod širákem.
