Snad si říkáte, co může být tak zvláštního na slibovém šátku. No a právě to je ta věc, kvůli které chci utrousit těch pár řádků. V létě 1998, kdy jsme s Pětkou tábořili na Zlínsku, kde jinde než ve Vlčkové, jsem se spolu s dalšími nováčky připravoval na vlčácký slib.
Dlužno dodat, že tábořiště ve Vlčkové, kam jsme se s oddílem často a rádi vraceli tábořit, pro nás bylo takřka domovinou. Tábořiště, které jsme si zalíbili, se tak patřičně řadí k těm místům, na které máme bohaté vzpomínky. Není tedy náhodou, že mnozí z těch, co tam tábořili, označují zejména Vlčkovou 98 za nejlepší tábor vůbec. Já to mám zrovna tak.
Ono, někdo by mohl říct – přijet na holou louku do deštivého počasí, všechno si postavit, vozit denně vodu do příkrého kopce a strávit tam tři týdny – to pro mě nic není. Ale nenechte se zmást. Tohle je ta pravá romantika, kterou jinde než v přírodě se správnou partou nezažijete!
Čas běžel jako voda a my jsme vstupovali do druhé třetiny našeho letního dobrodružství. To už se ale všechny přípravy slibového ohně naplno rozeběhly. A to všechno proto, aby už za několik málo dní jsme se stali svědky slavnostní události. Slibový oheň, velký to okamžik pro všechny zúčastněné.
Toho času byl vůdcem oddílu bratr Akela a já spolu s dalšími měl tu čest skládat vlčácký slib právě do jeho rukou. Dodnes mám schované uhlíky z toho slavnostního ohně, ale není to to jediné co mi až donedávna slib ve Vlčkové připomínalo. Ano, byl to právě ten zmíněný vlčácký šátek. Šátek, který jsem nosil jako vlče. A teprve před pár lety jsem ho začal nosit zapletený do skautského šátku už coby zástupce vůdce vlčat, Starého vlka.