O šátek jsem přišel až teprve na posledním táboře, kdy se nám z nepochopitelných důvodů nedostávalo šátků pro nastávající vlčáky. Bylo to před slibovým ohněm, když jsme zjistili, že jeden prostě chybí. Nic zvláštního jsem na tom neviděl, hned jsem dal k dispozici ten svůj.
Pak, o pár dní později, když jsme se strojili na nástup, jsem si uvědomil, že v tom přece něco je. Šátek, který mně připomínal ty nejhezčí časy v oddíle, už mně nepatřil. Od nynějška bude symbolem vlčáctví pro jednoho brášku, co teprve nedávno rozšířil naší smečku.
Uvědomil jsem si, že spoustu věcí si v oddíle předáváme. Od těch nejpraktičtějších, jako jsou zkušenosti a dovednosti, až po ty nejušlechtilejší, jako jsou ideály a symboly je připomínající. Tak nevím, třeba ten můj vlčácký šátek bude zase jednou někdo zaplétat do skautského. A třeba to už nebude jen zástupce, ale rovnou vůdce smečky.